Není pěšinka jako pěšinka
Běžný dovolenkový den. Tak to ze začátku vypadalo na prázdninovém výletě do Želivu na Vysočině. Část výpravy odešla na prohlídku kláštera a já jsem se rozhodl zůstat se strakáčem Amálkou venku a chvíli se projít. Měli jsme dvě hodinky a tak jsme vyrazili. Prvně psí koupačka v místním rybníčku a co dál ? No tak se na pohodičku půjdeme projít kolem říčky Trnávky.
Přicházíme k posledním domečkům a zde to tak nějak začíná. Dvě volby. Červená turistická značka mizí někde za zahrádkou domečku s krásnou jedlí a já se vydávám tou hezčí cestičkou kolem vody. Miluji pohled na říčky a potůčky. Cestička se klikatí mezi jehličnany a po měkké zemi se pěkně našlapuje. Amálce se cestička taky moc líbí. Takže vše pro pejska. Pokračuji a vím, že jsem zvolil to nejlepší řešení. Cestička se mění v pěšinku, ale co bych chtěl ? Dálnici v této panenské přírodě ? To je přeci blbost. Terén se lehce začíná vlnit od Trnávky vzhůru a opět zpět k ní. No co, chození má rád. Dvojí ukloznutí na velmi strmém svahu a popojetí „ po prdeli“ beru spíše jako libůstku přírody a poškádlení lesní cestičky po dešti než nějaké varování. Dostávám se opětovně k vodě. Již nejdu po pěšince, ale spíš o občas vyšlápnuté stezce kolem vody. Jejda. Trošku mám mokro v botech. A ke všemu se zdá , že cesta zde již není žádná. Ale v dálce vidím, že pěšinka bude pokračovat. Jen to roští a močál musím překonat. Viděli jste film „Zázraky se dějí“ ? O dívce která se zřítila do tropického pralesa a zde asi čtrnáct dní přežívala v boji se zvířaty a celou přírodou. Musím mrknout, kdo to natočil, protože exteriéry pro „dvojku“ znám. Již durch mokrý, ošlehaný nějakým debilním keřem s mega trny překonávám tento, na první pohled krátký úsek a vstupuji na znovuzrozenou pěšinku. Brzy však zjišťuji, že její délka se rovná zhruba délce přechodu pro chodce na malém sídlišti a jsem znovu v pr….. . Tvl tak to je hustý. Tentokrát hustá dvoumetrová tráva a houština. Prodírám se asi po stopách srnek, které sem chodí pít. Poslední zde prošla asi zhruba v roce 1840. Viděli jste „Jurský park“ (všechny díly) Mám pořád dojem, že mě sledují něčí oči. Tyranosaurus Rex. Nikdo jiný to nemůže být. Jsem trochu posera a tak se ani neotáčím. Představa té obrovské mordy a ostrých kelčáků…. Brrr. Čekám jen na ten okamžik, kdy mě v jedné vteřině proběhne celý život a bude konec. Najednou se otvírá přede mnou prostor a chvíli se vracím v mysli ke krásám místní přírody. Jinak na hloupou otázku proč se nehnu jiným směrem , tak po pravé straně zuřící veletok Trnávky, který by nenechal nic na živu a vlevo skály v lepším případě kurňa prudký svah. Návrat. To je blbost Ten Rex tam na mě někde tuty čeká a navíc to, že mě při přechodu toho prvního močálu anakonda nestáhla někam dolů, považuji spíše za náhodu a souhrn šťastných náhod. Zkouším „ džipku „. No paráda, po chvíli se lokalizuji. Mám před sebou po asi dvou kilometrech most se silnicí, který kříží ten běsnící živel vpravo vedle mě. Vyrážím tedy směrem, kam už ani ty srnky v životě nepáchly a lemuji tenkou línii mezi skálou a Amazonkou. To, že opět trochu sprchlo a znovu vyhoupl Oskar a bije znovu třicítkou, ani neregistruji. Chčije totiž ze mě už od toho co jsem prošel kolem té Anakondy. V pravo někde v dálce vidím stromořadí. To bude tá krásná asfaltová silnička, která mě dovede zpět do civilizace, mezi Rómy, Muslimy , ale i mezi lidi. Následuje úsek s pracovní názvem „ Ze života hmyzu“ Všechno co má na sobě něco čím mě mohlo uškodit, tak to učinilo. A co revma ? Tož to su klidný. Prý jsou na to dobrý kopřivy. Výborný. Revma se mě musí vyhnout obloukem. Metrové bylinky mě ošlehaly na deset let dopředu. Asfaltička milovaná se pořád blíží a blíží. Jupííí. Sice neslyším auta, ale jde určo o nějakou místní silničku spojující dvě obydlené zatáčky. Jsem skoro u cíle. Poslední stráňka vzhůru. Kraťasy už neřeším, tričko je na odpis, ale proč ten svah tak klouže. Pojď , pojď cíl je blízko. Asfalt pod nohami. „Dobrý den“ ozve se za mnou. Otáčím se a vidím tři dělníky v helmách a montérkách. ????? Pohled vpravo a …. A chci umřít. Most je v hajzlu (hodinu jsem hledal vhodnější nevulgární výraz, ale nikde nebyl) Autičká nejezdila, protože neměla kam. Dvaceti metrová díra mezi body A a B. Přijímám suchou skývu chleba a doušek vody. V tuto chvíli gastronomický zážitek zralý na Michelinskou hvězdu. Kudy ? Ptám se. Krčení ramen. Néééé do té džungle se už nevrátím. Jdu chvíli po silnici od mostu a nacházím vyšlapanou cestičku. V jehličí. Bez sešupů dolů a nahoru. Bez spadených stromů, kterých jsem překonal dnes již mraky Bez husté trávy. Je to moje naděje. Za cca 30 minut jsem zpět. Tam hoďku a něco tam a zpět rychlost Pendolína. To, že na každém třetím stromě na mě mrkla ta fantastická červená turistická značka nemusím ani psát. A co Amálka ? V poho. Několikrát se vrátila mrknou , kde se flákám a zase popoběhla vpřed. Takže, kdybych šel někdy, někdo se mnou na výlet a já měl tendenci si to střihnout jinudy, přijmu jakýkoliv úder pěstí, abych se vzpamatoval.
Máca
